Yes, I Cannes.

"Moc si to užij!" Užiju. I když mě bude nenávidět moje tělo.

Květen pro mě znamená poslední roky jednu náročnou cestu, která je stejnou měrou radost, privilegium, velká zkouška psychiky i fyzičky, a v neposlední řadě taky závod o čas. Jde o filmový festival v Cannes. Nejprestižnější a nejzásadnější filmová událost (nejen) uměleckého filmu přiláká tisíce profesionálů na riviéru, která skoro dva týdny nežije ničím jiným než filmem. Je to akce, která vám na chvíli dá naději ve film jako způsob uměleckého projevu, stejně jako velký střet s vaším egem, kterému je pravidelně připomínáno, že film je hlavně průmysl a jde o peníze. Těch kontrastů je Cannes plné.

V projevech slyšíte režisérstvo z okupovaných zemí apelovat na ty stejné lidi, kteří o 120 minut později upíjejí drahé víno a pojídají u toho humry. Kilometr od takové párty je potom v zdejší putyce banda filmových studentů, co měla horko těžko na cestu a opodál stojí štáby z chudších zemí, které prezentovaly svůj film ve vedlejší soutěži, ale ambasáda měla peníze jen na dvě noci, takže štáb musí celou noc čekat na ulici na první ranní bus, který je odveze na letiště. Na party potkáte novináře z Vanity Fair, abyste se o minutu později na stejné akci bavili s uvaděčem kina, který je na akci, protože jeho jiný kamarád zná organizátora. A v tom všem jsem já.

Výhled z terasy, kde se udílela Queer Palm

Poslední dny se mne tu všichni ptali, jak to letos hodnotím. Pokaždé jsem odpověděl stejně: filmy jsou letos lepší a můj imposter syndrome se projevuje už jen dvacet minut denně, což je za čtyři roky, co jsem jezdím v řadě, velký progres. Není to jen sílou zvyku. Ano, člověk už ví, co kde a jak. Taky ale už zná víc lidí, na víc míst se dostane, a navíc už i vytuší, že ne všechno je ve skutečnosti tak podstatné a důležité. První roky jsem tu měl ke dvěma až pěti filmům kolem deseti schůzek a ještě aspoň tři večírky nebo odpolední párty. Letos jsem se zaměřil víc na filmy a na schůzky, které mají vážně smysl. Zajímavé lidi člověk náhodně poznal i tak.

Ještě bych tu zmínil zábavný moment z premiéry filmu režisérky Hafsie Herzy La Petite Dernière. Ten získal letos Queer Palm i Cenu pro nejlepší herečku. Ten film mi v lecčems připomíná film, který jsme dlouhé roky vyvíjeli pod názvem Thinking David. Přijde mi podstatná reprezentace ve filmu a celou dobu jsem si u jeho sledování říkal, že takový film bych v šestnácti naprosto potřeboval. Nabízel ale taky velké překvapení, a to když se přes celé plátno sálu Lumière objeví tvář, kterou dobře znáte. V hloučku komparzistů totiž na chvíli byl i Elie, který byl prvním asistentem režie na francouzské části natáčení Chicy Checy. I na tomhle filmu spolupracoval. Jak říkám, za ty roky člověk už nějaké lidi začíná znát.

Premiéra filmu Sirat byla velký zážitek.

Někdy tomu pomáhaly náhody, jako je například moje tričko s potiskem The Real Housewives of Atlanta, které zaujalo dvojici novinářů z Vanity Fair a The New York Times. Jindy zase napomohla křišťálová koule, která ležela bizarně na stole v jednom klubu. Skrze ni mi sympatická turecká distributorka vyvěštila, že mám velkou bolest v zádech. Zejména se podle ní projevuje na levé straně. Bingo! Se zády zápolím a příprava na Cannes trvala mentálně i fyzicky dva měsíce. Správně bych totiž neměl moc dlouho sedět. To ale v kinech nejde úplně dodržet. Kór když vidíte 37 filmů.

Turecká distributorka vám na party v Cannes vyvěští budoucnost. Možné je vše.

Každý den jsem viděl alespoň 3 filmy. Viděl jsem skoro všechny vítězné a výborné počiny napříč sekcemi, a taky jsem viděl několik filmů, které bych radši zapomněl. Často mě bavilo sledovat moje reakce v porovnání s tím, co píše kritická obec. Někdy jsme spolu souhlasili, někdy se trochu míjeli a výjimečně jsme spolu zásadně nesouhlasili. O tom jsem se rozepsal v tištěném Reflexu, kde zmiňuji především případ filmu Two Prosecutors v Paříži sídlícího režiséra Sergeje Loznicy. Tomu se nedá upřít režijní um pro stylizaci a kompozici, ale jeho zjednodušená zpráva o "zlém komunismu" dokázala nadchnout skutečně jen kontextu neznalé západní novináře.

A co bys doporučil? Je toho moc. Z toho, co jsem viděl bych doporučil valnou většinu. A taky doporučím. Trvalo mi dva dny než jsem zvládl sepsat ke každému filmu pár vět. Dalo to dost práce, tak pokud vás těch zhruba třicet odstavců zajímá, zkuste mě subscribenout a podpořit práci na těchto textech. Díky!

Koberec, kterým se chce projít každý režisér během premiéry svého filmu